Blog

Demokracie kulturistice nesvědčí. Respekt ano.

Demokracie kulturistice nesvědčí. Respekt ano.

Autor: Pavel Vacek
Jestli začínám být na něco poslední dobou skutečně alergický, jsou to historky, které začínají větou „to za mých mladých let…“ a pokračují líčením toho, jak byla tráva zelenější, obloha modřejší, chleba levnější a maso masovější. Snažím se jim vyvarovat, seč můžu, neb jsem nabyl přesvědčení, že pokud vyjdou z mých úst, okamžitě začnu kulhat na jednu nohu, naroste mi pupík, vlasy se mi kvapem přestěhují do nosu a uší. A vzápětí umřu. Leč, bohužel, zdá se, že tyhle procesy už začaly a já se tudíž oné věty asi nevyvaruji. Budu tu teď teda otravovat historkami, které bytostně nenávidí všichni, kteří mají za sebou teprve pár masturbačních sezón a uhry se jim ještě nestačily proměnit ve vousy. Ale je taky možné, že někoho budou zajímat a třeba, dokonce, si z toho leckdo něco odnese. Takže tady je pár postřehů..

Třeba v pátek jsem se bavil se Slavojem o jeho filozofii tréninku, o tom, jestli cvičil hned od počátku vynucená opakování, drtil svaly přes bolest a používal intenzifikační techniky. A on, že jo. Čímž jsme se plavně dostali k tomu, že to bylo asi možná špatně, protože by tak naturálové cvičit neměli, neb dneska se už rovnou dělí tréninky na ty pro naturály a pro sypače. A tím nemyslím zrovna zaměstnance Technických služeb, kterým co nevidět začne sezóna. Pokud je tu ještě někdo, kdo neví, o čem píšu, tak jde o to, že cvičenci bez chemické podpory by měli zatěžovat svalovou partii několikrát do týdne a tréninky by neměly být nijak výrazně intenzivní ve smyslu svalové bolesti. Jenže potíž je v tom, že dnes máme takový informační chaos díky všem těm webům, influencerům, sponzorovaným příspěvkům, přičemž se každý snaží nějakým způsobem zaujmout nějakým bombastickým objevem, že z toho má každý akorát tak bordel v hlavě.

 „To za mých mladých let“ nebylo. Prostě jsem přišel za trenérem, ten řekl, cvič tohle a tamto, a já tamto a tohle cvičil. A ano, možná tehdejší styl tréninku „cvič tak tvrdě až se ti bude maso trhat od kosti“ není zrovna nejvhodnější, tak je ale bezpochyby lepší než neustálé hledání „toho nejlepšího“. Což zní celkem paradoxně. Zkrátka to šlo i bez polemizování a otázek. Tohle relativizování, polemizování a zpochybňování pravd zkušenějších je morovou ranou dneška. Jak se říká, moc přemýšlení je někdy na škodu. Kulturistice demokracie a pluralita názorů moc nesvědčí. Vlastně je úplně na nic. V ní se vyžívá jenom armáda teoretiků bez valných výsledků. Ti nejlepší kulturisté v ČR vyznávají totalitní systém. Vojta Koritenský, Pavel Koukal, Slavoj, Honza Turek jezdí k Tomášovi Burešovi a co řekne Tomáš, to je prostě svatý. Pokud mu nakáže čůrat ve čtvrtek o úplňku, stát při tom na jedné noze a levačkou se drbat na čele, uvidíte Vojtu v dost bizarní pozici. A taky uvidíte formu a svaly, které naopak neuvidíte u sebe. Druhý model je varianta sám sobě diktátorem, který vyznává třeba Luboš Chládek. Ale ani tahle možnost není o diskusi a demokracii. Můžete to zkusit, ale vaše rádoby rady k Lubošovi stejně neproniknou. Pokud tedy chcete dojít k nějakému progresu, nepolemizujte s někým, kdo je svými výsledky, ať už soutěžními nebo trenérskými, úplně v jiném vesmíru než vy. Nemusí to být nutně zasloužilý kulturista, ale pokud se domáknete, že třeba Bureš dělá šampiony, kontaktujte ho a pak už jen držte hubu a poslouchejte. Tyto lidi ale musíte vyhledat v reálném světě zásluh, ocenění a medailí, ne v legračně sebeoslavných příspěvcích na socsítích.

Čímž se dostávám k další věci, která „za mých mladých let“ (právě mi přibylo dalších 100 šedých vlasů) nebyla. Dneska je díky moderním technologiím každý borec a každá uklízečka se může stát celebritou. Pozor!! Nemám proti tomu nic! Aby zas nedošlo k nějakýmu hejtu. Nicméně, díky tomu jsme nabyly dojmu, že když si pustíme u sebe doma na počítači nějakého šampiona, tak se s ním prostřednictvím monitoru nějako skámošíme nebo co. Ale to se nestane. Tím, že je dnes tuna informací a my se téměř v přímém přenosu dozvídáme, kdo, kde a kdy měl jakou stolici, zmizela jakákoliv úcta a respekt. I já sleduju dění, i já jsem fanoušek kulturistiky, ale to mi přece nebrání v tom, abych o dvacet let mladší holce nevykal. Nebo klukovi. Vždyť to přeci vždycky byla slušnost, nebo ne? Když se mrknu na video Pavla Berana, nebo Pavla Koukala, nebo dalších kluků, co jsou proti mně „mladý smradi“, v životě by mě nenapadlo je oslovit větou: Co tam posíláš, pičovole? Ale zdá se, že to je asi normální. Jako jebe vám? I kdyby mě už bylo mezi 70 a smrtí a jim táhlo na 25 let, jednou jsou to sakra borci, na světelný roky vzdálení výkonům mým, svých vrstevníků a vlastně všem dalším. Respektujte výkonnost a na věk hoďte bobek, páč to neznamená, že když jste stejně staří, nebo dokonce starší, že jste na stejným levlu. Nejste. Bláboly o tom, že jsou si všichni rovní si nechte na přijímací pohovory do nějaký lidskoprávní neziskovky, tady je to tak, že jeden je borec a druhý se má podle toho chovat.

Čímž se dostávám k nějaký pokoře. Často se o tom mluví. Nevím přesně, jak to mám vnímat. Myslím, že tak, že když se někde o někom řekne, že ztratil pokoru, nebo že ji dokonce nikdy ani neměl, je to jen takový vzletný a poetický, dnes se říká politicky korektní, popis toho, že si někdo jednoduše sere do huby. Třeba nedávno jsem se dozvěděl, že Vojta Koritenský není pořádný kulturista, protože je malý a nemá triceps. Což o to, názor je jako díra do zadku, každý máme nějakou, resp. nějaký a kdyby takovou myšlenku pronesl Big Ramy, asi by nezbývalo nic jiného než pokrčit rameny. Ale pronesl ji kondiční cvičenec. Tedy o něco lepší kondiční cvičenec, než je moje teta, která cvičí na stepru u Ordinace v růžové zahradě. Takový ten, co se zúčastňuje závodů v kondiční kulturistice. Ale ne zas tak dobrý, páč medaile mu byla stejně vzdálená jako Lamborghini v mojí garáži. Co to jako je? To, že se popatlám barvou, jdu závodit na soutěž, která je určena všem, kteří včera jedli paštiky a dnes si chtějí vyzkoušet kulturistické závodění, ze mě bombarďáka nedělá. V diskusích vídám dorostence ověšené plackami ze soutěží, o jejichž existenci nemáte ponětí 5 minut po jejich skončení, kterak neváhají zpochybňovat tvrzení Mistrů světa, profesionálů, lidí, jejichž talent, píli a potenciál nedokáží dohnat ani za deset životů. Takový ty klasický kecy obtloustlíků, nebo rachitiků, že by nechtěli vypadat jako Tabačiar, Lonc, Kašpar atd…, protože fůůj a nefunkční svaly a smrt nejpozději do 5 minut, to už je jen takový neměnný kolorit s úsměvným bonusem navíc v případě, když všem třem zasloužilým fotříkům tihle odborníci diagnostikují impotenci… To má asi tak stejnou váhu jako když zaměstnanec s běžným platem vyjádří obavu, že on by si Ferrari nikdy nekoupil, protože má malej kufr…

Já vím, že dneska je to takový smotanec postřehů, pro který je pointa příběhu sprosté slovo. Ale třeba se někdo z vás na pár sekund zamyslel a popřemýšlel, jestli na tom není zrnko pravdy, jestli jsem tak našláplý, že můžu zpochybňovat borce o několik levelů jinde. Ono totiž pokud přijdete k šampionům s pokorou a úctou, možná k vám nebudou pouze profesionálně vstřícní, ale skutečně přátelsky a lidsky vstřícní. A to je sakra rozdíl, který může jednou znamenat to, že na vyhřátém místě popularity budete stát třeba vy. Ale bez nějaké slušnosti, úcty a pokory k lidem, kteří vám na cestě vzhůru mohou pomoci, bez respektu k vlastnímu tělu, to prostě nepůjde a vy budete tam, kde jste. 

Necenzurovaný rozhovor s Dorianem Yatesem

Jen málo osobností v historii kulturistiky i téměř čtvrt století po ukončení své aktivní kariéry tak ovlivňuje svými názory kulturistickou veřejnost jako právě Dorian Yates. Pro to existuje celá řada důvodů. Byl to první kulturista, který se na nejvyšší profesionální titul Mr. Olympia nepřipravoval v USA, ale v rodné Anglii, ve své vlastní posilovně v Birminghamu. I z tohoto důvodu dostal přezdívku „The Shadow“ neboli přízrak, a to proto, že se jen velmi málo ukazoval na veřejnosti a celou přípravu trávil ve své suterénní posilovně. Poté z ní vylezl jako z nory, zvítězil a zase se víceméně vytratil z očí veřejnosti. Předmětem neustálých diskuzí byly a stále ještě jsou právě jeho revoluční tréninkové metody a svým tréninkovým videem „Blood and Guts“, které se stalo bestsellerem, inspiroval celou následující generaci kulturistů. Svým přístupem k tréninku dal pojmu intenzita zcela nový obsah… A zcela zásadní důvod pro jeho neutuchající popularitu je jistě skutečnost, že na pódium přinesl zcela novou kvalitu svalového rozvoje, do té doby nevídanou. Jeho předchůdce Lee Haney správně vytušil, že je nejvyšší čas odejít, když v roce 1991 získal svůj osmý titul a právě Dorian byl pro něho nečekaně vyrovnaným soupeřem. Dorian Yates je zároveň proslulý i svojí otevřeností vyjadřovat se ke kontroverzním tématům bez servítků, jak to ostatně prokázal i v otevřeném rozhovoru o dopingu v kulturistice společně s Kevinem Levronem a Shawnem Rayem, který jste si mohli přečíst ve třech částech na našem webu (I. díl, II. díl, III. díl). Proto věřím, že i následující rozhovor z roku 2016 amerického odborníka a publicisty Rona Harrise pro časopis Sport Revue neztratil nic na své aktuálnosti a alespoň trochu rozšíří Váš pohled na jednu z nejvlivnějších a nejzajímavějších osobností historie kulturistiky.

Většina lidí, kteří tě znají, tvrdí o tobě, že jsi vždy měl vlastní hlavu a všechny problémy a životní situace jsi řešil svým způsobem, neohlížel ses napravo, nalevo, místo abys „plaval po proudu“ a akceptoval status quo. Je to něco, co ses naučil již jako dítě nebo je to prostě dané tvojí osobností?

To je dobrá otázka, protože je často těžké, zdali určité věci jsou výsledkem dědičnosti nebo vliv působení vnějšího světa. Okolnosti, které určitě přispěly k mému samostatnému rozhodování, byla nutnost, že jsem se již v mládí musel sám o sebe postarat. Můj otec zemřel, když mi bylo 13 let, a již od svých 16 let jsem žil sám ve velkém městě Birmingham se všemi nástrahami, které na mladého člověka zde číhají. Nepoznal jsem „luxus“ rodiny, která by mne podporovala. To vedlo k tomu, že jsem se musel brzy naučit myslet samostatně a činit vlastní rozhodnutí. To byl i pravděpodobně důvod, proč na mne kulturistika tak silně zapůsobila. Při tom jsem se musel spoléhat jenom sám na sebe a ne na žádné kamarády nebo trenéra. V době, kdy si tolik kulturistů a silových sportovců bralo na pomoc trenéry, tak já jsem se rozhodl důkladně zabývat do hloubky problematikou výživy a tréninku. Velmi jsem se o tyto oblasti zajímal a byl jsem opravdu horlivý student. Zajímavé je, že v době školní docházky jediný předmět, který mne zajímal, byly dějiny, v něm jsem byl opravdu dobrý… Tedy již na začátku své kulturistické kariéry jsem byl schopen rozlišit, co pro mne funguje a co ne. Myslel jsem tedy vždy samostatně a nikdy jsem neakceptoval jedinou pravdu a nikdy jsem nepodlehl myšlence, že k tomu nejlepšímu výsledku vede pouze jedna jediná cesta. Tento způsob myšlení jsem vštěpoval svým dvěma dětem již během jejich školní docházky. Je velmi důležité si na vše vytvářet svůj vlastní názor. V opačném případě vám snadno vnutí někdo jiný jeho názor.

Tvoje kariéra byla strmá, ale poměrně krátká. V roce 1990 ses účastnil svojí první profesionální soutěže a v roce 1997 té poslední a to byl šestý titul Mr. Olympia za sebou. Mnozí spekulovali o tom, že nebýt tvých utržených úponů bicepsu a tricepsu bys mohl získal ještě další tituly Mr. Olympia. Přinejmenším by tě čekalo ještě několik dobrých let na pódiích. Přál sis někdy ještě déle účastnit soutěží a prodloužit si tak svoji kariéru?

V tom, co jsem dělal, jsem byl nejlepší. Samozřejmě, že bych rád zůstal ještě déle Mr. Olympia. Ale my nemůžeme vždy kontrolovat a určovat naše jednání tak, jak bychom si přáli. Osud to pro mne jednoduše naplánoval jinak. A já věřím na to, že vše se děje z určitých důvodů. Kulturistická kariéra byla pro mne zajímavá do té doby, dokud pro mne představovala výzvu a mohl jsem být nejlepší. Jakmile jsem ovšem do tréninku nemohl vložit stoprocentní úsilí – a to byl případ mého posledního zranění tricepsu – nemělo již žádný smysl v kariéře pokračovat. Po poslední mé soutěži Mr. Olympia 1997 jsem absolvoval ještě několik exhibičních vystoupení a potom jsem si nechal triceps operovat. A již jsem se nikdy neobjevil na pódiu v plavkách. A to bylo v pořádku. Smířil jsem se s touto skutečností a zaměřil jsem se na jiné věci.

Tvoje tréninkové metody měly v každém případě velký vliv na kulturistickou komunitu. Od doby tvého panování jako Mr. Olympia trénovala většina kulturistů každou svalovou partii pouze jednou týdně místo dvakrát a věnovala mnohem více času regeneraci než generace kulturistů předtím. Tvoje metoda založená na tom, že po sériích na rozcvičení jsi prováděl pouze jednu jedinou pracovní sérii až do úplného vyčerpání, se ovšem všeobecně neprosadila. Většina kulturistů stále zařazuje tři až čtyři série na cvik. Co si myslíš, proč tomu tak je?

Odpověď je daná stále rozšířeným mýtem, že více znamená lépe, a touto tréninkovou filozofií se řídí asi většina z nás. Ono je vždy lákavé stále zvyšovat tréninkový objem. Samotný Mike Mentzer, hlavní propagátor velmi krátkých tréninkových jednotek, se mi svěřil, že v protikladu s tím, co hlásá, se někdy neubránil nutkání přidat si nějakou tu sérii navíc. Ono totiž není jednoduché vložit maximální koncentraci a stoprocentní nasazení do jedné jediné série a dělat to tak pravidelně. Ono je relativně jednodušší trénovat na 90 procent ve třech či čtyřech sériích. Přitom neříkám, že by to nebylo efektivní. Člověk nemůže popřít, že to také funguje, stačí se podívat na postavy špičkových kulturistů, kteří tímto způsobem trénují. Já mám jenom pocit, že moje cesta jedné série je prostě efektivnější a účinnější. Musím k tomu ovšem dodat, že můj trénink, kdy jsem se ho redukoval pouze na jednu pracovní sérii daného cviku, jsem začal aplikovat až v momentě svého prvního vítězství na Mr. Olympia 1992. Až do té doby jsem vždy absolvoval dvě těžké pracovní série. To se změnilo tehdy, když jsem trénoval s Mikem Mentzerem v Los Angeles, a ten mne přesvědčil, abych se ve svém tréninkovém programu soustředil pouze na jednu těžkou pracovní sérii. Ihned jsem zaznamenal pokroky, které mne přesvědčily, že to je ta nejlepší cesta pro mne a že minimální počet sérií přinese ty nejlepší výsledky. Kromě toho mi tento postup poskytl optimální čas na regeneraci mezi tréninkovými jednotkami. Mnoho cvičenců nechápe, že pokročilí kulturisté nebo vůbec sportovci musí věnovat více pozornosti regeneraci než začátečníci. Nováčci v posilovně nemají ani takovou sílu, ani schopnost trénovat s takovou intenzitou a soustředěním jako pokročilí kulturisté, a tudíž zdaleka tak neunaví nejen svaly, ale ani centrální nervový systém, který nutně potřebuje dostatek času na zotavení. Většina cvičenců stále více a více zvyšuje svůj objem tréninku a to dělají nejenom celé měsíce, ale i roky, a to je i hlavní a nejvíce rozšířený důvod, proč nedosahují žádné nebo zanedbatelné pokroky.

Můj osobní názor je následující. Pokud člověk disponuje mimořádnými geny, nehraje v podstatě žádnou roli, jak trénuje, bude vždy vypadat skvěle. Pokud jeho genetika je průměrná, nebo dokonce horší, nehraje zrovna tak žádnou roli, jak trénuje, protože nebude nikdy vypadat skvěle. Jak to vidíš ty?

Do určité míry s tebou souhlasím. Pokud jsou všechny podmínky srovnatelné, tak vždy bude mít ten s nejlepší genetikou také nejlepší výsledky. Ale jen velmi zřídka jsou všechny faktory skutečně stejné. Mnozí, kteří trénují tvrději a promyšleněji, mohou i s horší genetickou výbavou pokořit borce s dobrými geny. I já jsem to zažil. Ale abyste mi špatně neporozuměli. Já jsem měl příznivou genetiku! Ale se mnou soutěžili borci jako Flex Wheeler či Paul Dillett, kteří měli ještě lepší genetickou výbavu než já. Ale nikdo s průměrnou genetikou se nepostaví na pódium soutěže Mr. Olympia. Moje mladší sestra Lisa nikdy netrénovala. Přesto má i ve 49 letech široká ramena, svalnaté paže a silné nohy s dobrými tvary. Kdyby chtěla, tak mohla být v kulturistice velmi úspěšná…

Ty jsi majitel sportovního studia, které již téměř 30 let představuje pojem mezi hardcore fitness centry. Ovšem celosvětově dochází k odklonu od takového typu zařízení a velké řetězce fitness center rozhodně nijak nepreferují těžké váhy činek a typické kulturistické tréninky. Co si o tom myslíš?

Lidé, kteří vlastní a provozují tyto řetězce, jsou obchodníci a jejich hlavní zájem je vytvářet zisk. Mají obavy, že by ambiciózní, tvrdě trénující kulturisté nebo vůbec sportovci mohli odradit průměrné zákazníky, kteří by mohli i zrušit svoje členství. Já ovšem tvrdím, že seriózně a vážně trénující sportovci či kulturisté mohou být i inspirací. Provozovatelé těchto studií jsou ale z jiného světa, ve kterém se jedná jenom o výdělek. Oni nevidí kulturisty jako vítané zákazníky. Ironií osudu ovšem je, že žádné z těchto fitness studií či řetězců by neexistovalo, kdyby jim nepředcházely hardcore posilovny typu Gold´s Gym nebo World Gym, ale i můj Temple Gym. My jsme jim vyšlapali cestičku a svojí činností vzbudili zájem široké veřejnosti o posilovací trénink a vůbec fitness. Tím jsme vytvořili předpoklady ke vzniku a rozvoji celého tohoto fitness průmyslu.

Není asi o tobě příliš známo, že netrávíš celý rok ve Velké Británii. Kde se nalézá tvůj druhý domov?

Jako mnoho jiných Britů mám i já dům na španělském pobřeží. Je tam pěkné počasí a let trvá jen dvě a půl hodiny, tedy asi jako z New Yorku do Miami. Trávím tam více časů tehdy, když je u nás nevlídné počasí.

Mám dojem, že od doby, co jsi přestal závodit, působíš mnohem uvolněněji a vyzařuje z tebe radost ze života, zatímco v období tvé závodní činnosti ses často tvářil až smrtelně vážně. Je hlavní příčinou této změny skutečnost, že jsi přestal závodit?

Z velké části s tím souhlasím. Ale přirozeně se každý člověk vyvíjí v průběhu času. Když jsem závodil, byl jsem stále na cestě – na cestě stát se nejlepším kulturistou světa. Vše, co jsem dělal, jsem podřídil dosažení tohoto cíle. Než jsem začal s kulturistikou, tak jsem se stýkal se spoustou kamarádů, žil jsem společenským životem, chodil jsem na různé večírky. Ale to vše jsem „uložil k ledu“ na 16 až 17 let a soustředil se na to podstatné – trénink, výživu a zotavení. Když jsem ukončil svoji závodní kariéru, tak jsem začal vést opět vyváženější život. Pokud to mám říct upřímně, pokud bych se za posledních 30 let nezměnil, tak to bych byl opravdu velmi podivný chlapík!

Ne každý ví, že jsi také otec rodiny. Tvůj syn Lewis je již dospělý muž, kterému je přes 30 let. Jaké jsou jeho zájmy? A pokud jsem informován, tak máš ještě dceru, o které se celkem nic neví…

Lewis do jisté míry kráčí v mých šlépějích. Řadu let trénoval kickbox a získal černý pásek. Rád trénuje, ale nemá zájem závodit. Lewis je mi velmi podobný, je to taková moje mladší a menší kopie. Vede moji posilovnu Temple Gym v Birminghamu a přebírá stále více a více tento rodinný podnik. Kromě toho mám dceru Tahnee, které je 15 let (v roce 2016) a žije rovněž v Birminghamu. Ona je velmi chytré děvče a mohla by jednoho dne převzít veškerou moji obchodní činnost.

Před určitým časem jsi ve Sport Revue zcela otevřeně hovořil nejenom o svém užívání steroidů, ale také jsi popisoval svoje cykly během objemové a rýsovací fáze. Místo uznání tvé otevřenosti tě někteří lidé označili za lháře. Dle jejich mínění jsi používal mnohem vyšší dávky. Proč je pro některé jedince tak těžké uvěřit, že jsi nepotřeboval žádné obrovské dávkování k tomu, abys tak vypadal?

Proč bych lhal? Pokud bych nechtěl říci pravdu, tak bych se k tomuto tématu nevyjadřoval. Tak jako to dělá většina. Nikdo mne o to nežádal. Bylo to moje rozhodnutí, chtěl jsem ledacos objasnit, protože na internetu koluje mnoho falešných informací. Já žádné tajemství neskrývám. Již přes dvě desetiletí nezávodím, a tak si nemusím dělat starosti, že bych přišel o nějaké sponzorské smlouvy. Koneckonců vlastním firmu vyrábějící doplňky výživy.

Nijak mne ovšem neudivuje, že někteří mladíci mají problémy uvěřit mému popisovanému dávkování. Možná že používají dvojnásobek, trojnásobek, či dokonce pětinásobek mého steroidového programu, a přesto nevypadají ani jako profesionální kulturisté a o úrovni účastníků soutěže Mr. Olympia ani nemluvě. Jejich jediné vysvětleni spočívá v tom, že já musím lhát a konzumoval jsem dle nich mnohonásobek uváděného dávkování. Mnozí stále ještě věří, že úspěchu v kulturistice se dá dosáhnout pouze velkými dávkami anabolik dle motta „čím více, tím budu úspěšnější“. Naneštěstí pro ně je nejdůležitějším faktorem genetika. Pokud nemáš dobré geny, tak je úplně jedno, jaké množství anabolik používáš. V prvé řadě potřebuješ dobré genetické dispozice, v pořadí důležitosti na druhém místě musíš ostatní převyšovat nasazením v tréninku a jeho kvalitou a teprve potom přicházejí na řadu steroidy. Bez prvních dvou aspektů toho mnoho nedosáhneš.

Použití anabolik a jiných dopingových látek v posledních desetiletích eskalovalo. Osobně jsem mluvil s kulturisty, kteří používali tak dvakrát tolik dopingových látek než průměrní profesionálové v devadesátých letech, a to se připravovali pouze na regionální soutěže! Komu či čemu kladeš za vinu, že tento postoj „čím více, tím lépe“ je u dnešních kulturistů-sportovců tak rozšířen?

To jednoduše vyplývá z lidské přirozenosti. Člověk nahlíží na úspěch jiných lidí ze dvou stránek. Můžeš mít pozitivní pohled, kdy se tím necháš inspirovat a ptáš se, jak toho můžeš také dosáhnout. A pak existuje také negativní pohled, při kterém je člověk nepřející, závistivý a chce úspěch druhého za každou cenu snížit, či dokonce pošpinit. Mnozí kulturisté se mylně domnívají, že každý, kdo je nositelem lepší postavy než oni, toho dosáhl příjmem anabolik. Přesněji řečeno vyšším příjmem než dotyční jedinci. Otevřeně říkám, že i já jsem použil vyšší dávkování, než bylo u mne obvyklé, a doufal jsem v lepší účinek. To bylo v přípravě na Mr. Olympia 1997. Bral jsem vyšší dávky steroidů a sáhl jsem také po inzulínu. Výsledek byl takový, že jsem se ani nepřiblížil své nejlepší formě. Jediné, co jsem tím dosáhl, byla horší kvalita svalů a nafouklé břicho. A tento efekt pozoruji dnes u mnoha kulturistů. Konzumace stále většího množství anabolik a jiných dopingových látek nemusí přinést jenom určité zlepšení, ale představuje zároveň vážné riziko pro vnitřní orgány, jako je srdce, játra a ledviny. Je smutné, že v minulých letech trpělo tolik kulturistů zdravotními problémy, a dokonce někteří z nich i předčasně zemřeli. Ale rozhodně mne to nepřekvapuje. Anabolické steroidy jsou pravděpodobně méně nebezpečné než mnoho jiných drog, ale neškodné a bez negativních vedlejších účinků také ne. Pokud se používají celé roky ve vysokém dávkování, představují významné zdravotní riziko.

Kéž by varovná slova Doriana Yatese padla na úrodnou půdu a mnozí konzumenti anabolik, ve velké většině pocházejících z řad kondičních cvičenců, si konečně uvědomili, že si zvolili „cestu do pekel“, sice vedoucí k rychlejším a snadnějším výsledkům, ale ty konce mohou být až fatální… Nechme závodní kulturistiku stranou, nechme stranou i hlasy, které tvrdí, že bez „toho“ se kulturistika dělat na vrcholové úrovni nedá, a můžeme těmto hlasům třeba dát i za pravdu, zvláště za podmínek, kdy existuje většina soutěží, a to nemistrovských, kde dopingové kontroly nehrozí… a každý, kdo se o závodní kulturistiku zajímá, tak ví, o které se jedná. Závodních kulturistů, včetně přidružených kategorií, je zcela zanedbatelné procento a ve většině fit center je ani nepotkáte, ale koho potkáte s pravděpodobností hraničící s jistotou, jsou dealeři anabolik, kteří oslovují a klidně řeknu „oblbují“ kondiční cvičence, a to již v momentě, kdy sotva vezmou poprvé činku do ruky. Zvláště pro ně by měla být určena slova nezpochybnitelné autority Doriana Yatese…

VYCEPOVANÍ ŽIVOTEM

jste-vycepovani-zivotem-ted-se-vam-to-bude-ve-fitku-hodit-

Workshop Hammer Strength Clinics for personal trainers

ZNÁTE WEIDER?

Že jste nikdy neslyšeli o značce WEIDER? A kdo nebo co že to vlastně ten WEIDER je? Rád bych Vám v tomto článku představil jeden z nejvýznamnějších pojmů ve světě kulturistiky a fitness a jak se dočtete dále, tak nejen v této oblasti. Berte to, jako takovou recenzi na značku, která by jistě neměla ujít Vaší pozornosti. Většina z Vás, kteří jste narazili na tento článek v našem magazínu, značku WEIDER patrně zná, ale pár informací navíc jistě neuškodí.

img     Historie jména WEIDER, jež nese jméno jeho zakladatelů, Joa a Bena, sahá až do roku 1936, kdy starší Joe Weider propadl kouzlu posilování, kulturistiky a fitness. Zanedlouho se k němu přidal jeho bratr Ben, aby spolu mohli založit dnes nejstarší světovou značku doplňků stravy a sportovní výživy,

ale také nakladatelství, do kterého spadá například světový fitness magazín Muscle & Fitness.Pojem WEIDER by se dal bez nadsázky považovat za základní kámen dnešní kulturistiky a fitness.

V roce 1946 spolu bratři Weiderové zakládají dodnes fungující a stále, i přes dění v posledních letech, nejuznávanější kulturistickou federaci IFBB (International federation of bodybuilding). Díky němu zde máme i největší a nejpopulárnější kulturistickou soutěž Mr. Olympia, jejíž první ročník byl pořádán bratry Weiderovými v roce 1965. V těchto letech, v letech dnes takzvané „zlaté éry kulturistiky“, byla značka Weider bezpochyby jedničkou na světovém trhu sportovní výživy, ale zejména na trhu americkém. A mimochodem, pan Joe Weider je ten pán, který trénoval legendárního Arnolda Schwarzeneggera.

Na přelomu tisíciletí expanduje společnost Weider silněji do Evropy s cílem i zde potvrdit své kvality a nabídnout zákazníkům ty nejlepší produkty. Tak se také stalo a akvizicí několika tehdejších špičkových evropských společností se zaměřením na sportovní výživu vzniká divize WEIDER Germany, jež je dnešní špičkou na evropském trhu. Nabízí tu nejvyšší kvalitu surovin, produktů a také inovace v oblasti sportovní výživy a doplňků stravy. Využívány jsou ty nejlepší možné formy surovin, jako je například

Creatin Creapure nebo aminokyseliny s certifikací Kyowa. Ve stejné myšlence pak funguje také španělská divize WEIDER Espana. Právě všechna výše uvedená fakta stojí za tím, že se produkty řadí nejen kvalitou, ale díky bohaté historii a zkušenostem také strukturou i chutí k nejlepším na trhu.

Tolik stručně z historie a představení značky. Hodí se na tomto místě upozornit – a to platí obecně, že produkty vyráběné společností Weider patří legislativně do kategorie DOPLŇKY STRAVY. Zmiňuji to tu záměrně, neboť se většina nezasvěcených může domnívat, že tyto produkty jsou určeny pouze pro sportovce a často se také „škatulkuje“ do kategorie sportovní výživa. Ano, u některých konkrétních suplementů to tak skutečně je, ale výše uvedená inovace spočívá právě v šíři sortimentu, který se přizpůsobuje nejen potřebám sportovců, ale i běžné široké veřejnosti a dětem. V nabídce tak najdete produkty v BIO kvalitě i vegan produkty,

 nebo některé „běžné“ produkty, například proteinový chlébcelozrnná moukaproteinové palačinkyrůzné druhy sirupů (i v BIO kvalitě) a samozřejmě celá řada energetických i proteinových tyčinek. Pro děti pak multivitaminové doplňky ve formě „gumových medvídků“ up gummiesDalším důkazem, že se nejedná jen o doplňky pro sportovce, může být to, že se značka WEIDER postupně dostává do povědomí zákazníků i mimo oblast fitness, například na kamenných prodejnách, ve zdravých výživách, na potravinových i  lékárenských eshopech, na kterých koneckonců naleznete mnohé z produktů naší společnosti FIT-PRO, nejen WEIDER.

Určitě je na místě upozornit i na některé inovativní produkty a novinky značky WEIDER, které jinde nenajdete. Stylové proteinové nápoje ve skleněných lahvích, které jsou skutečně RETRO a pokud takový drink někomu nabídnete, jistě ho neurazíte i jako nesportovce. WEIDER MEGA BOLIC PAKS je pak unikátní vícesložková směs potřebných minerálních látek, vitamínů i rostlinných adaptogenů, které pomáhají zejména při prevenci a regeneraci. Weider prime testosterone naproti tomu pomáhá tvorbě vlastního testosteronu, což je vhodné zejména pro muže ve středním a pokročilém věku a to za pomoci rostlinných extraktů. Zajímavým produktem pro každého je pak také energizující nápoj LIVE energized s rostlinnými extrakty a kokosovou vodou. WEIDER GREEN COFFEE & GARCINIA CAMBOGIA  je jedním z nejkomplexnějších spalovačů s obsahem kofeinu a extraktu z rostliny Garnicie kambodžskéA v neposlední řadě pak opět jeden produkt, na kterém si pochutná skutečně každý a to jsou WEIDER arašídové pomazánky v různých příchutích bez palmového oleje a přidaného cukru.

Věřím, že z výše uvedeného si každý vybere a až budete příště uvažovat, který ze stovek nabízených proteinů nebo tyčinek si koupit, vzpomenete si na tento článek a bohatou historii této legendární značky WEIDER, jež máme tu čest na našem eshopu FIT-PRO nabízet.

Autor: výživový poradce, trenér a aktivní sportovec Petr Svačina

BLOG

Trenérskou činnost v prostorách PEPE LOPEZ GYM mohou provádět pouze zaměstnanci GYMU nebo smluvně vázaní trenéři vlastnící trenérskou licenci.

HAMMER STRENGHT

Náš GYM obdržel tento certifikát…

.

NAPSALI O NÁS...

Časopis FORBES nás vybral mezi 10 nejzajímavějších FIT center v celé České Republice. Nebudeme tajit, že nás to velice nepotěšilo a jsme právem hrdí na to co jsme vybudovali….

Děkujeme všem za přízeň a budeme se těšit ….

 

 

Forbes 10 nejzajímavějších fitness